Vždycky jsem se snažil studovat ty projevy české společnosti, o nichž se zdálo, že byly pro její vývoj nejcharakterističtější. Až do pádu komunismu byla literatura nejvýznamnějším nástrojem komunikace o tom, co se děje v české společnosti. Od pádu komunismu, jak se zdá, ustoupila literatura do pozadí. Obdobně jako v mnoha jiných společnostech se i v České republice stala nejvlivnějším médiem televize. Trvalé, hluboce zakořeněné problémy v komerční i veřejnoprávní české televizi se staly symptomatickými pro některá hluboká traumata, která trápí českou postkomunistickou společnost.
Česká společnost je nyní velmi vážným způsobem rozdělena. Není to společnost, která by byla spokojena sama se sebou. Většina Čechů je zklamána z toho, co se v zemi stalo od pádu komunismu. Demokracie, která vznikla za posledních jedenáct let, dosud neuspokojila jejich očekávání.
Česká společnost je nyní rozdělena na celou řadu vlivových skupin. Množství politických a hospodářských partikulárních zájmů spolu navzájem nyní divoce bojuje o moc. K tomu často využívají intenzivně manipulativních technik. Vznikla taková situace, že ať už se veřejně vyjádří k nějaké věci kdokoliv, automaticky mu nikdo nevěří: očekává se, že má skryté, manipulativní cíle.
Česká společnost se nyní skládá z celé řady uzavřených, lobovacích skupin, prosazujících vlastní partikulární zájem. Členové těchto skupin jsou vůči své skupině nesmírně loajální. Jak napsal Tomáš Pecina, České elity nejsou v současnosti tvořeny vynikajícími, schopnými lidmi, ale skládají se z výjimečně konformních jednotlivců, kteří se chovají vůči ostatní společnosti, jako kdyby patřili k uzavřenému klubu privilegovaných osob. Sociologové to nazývají společností se zablokovanou sociální mobilitou. Dochází k negativní selekci elit. Jen druhořadí a poslušní lidé se dostávají až na vrchol společnosti. Tento proces začal přibližně v polovině devadesátých let a jen nyní nezastavitelný.
Jak se odráží tato situace v oblasti televizního vysílání? V České republice je neobyčejně chabá mediální regulace. Proto se nyní jak veřejnoprávní Česká televize i nejvýznamnější komerční televizní stanice Nova plně osvobodily od jakékoliv společenské kontroly a fungují čistě ve prospěch soukromých partikulárních zájmů. Míra manipulace veřejnosti v pořadech obou televizních stanic je skutečně vysoká.
Příběh televize Nova
Televize Nova je bulvární komerční televizní stanice, kterou pravidelně sleduje více než 50 procent českého obyvatelstva. Zde je její specializovaná předpověď počasí, "Počasíčko".
(videoukázka)
Televize Nova většinou vysílá americké akční filmy a seriály, soutěže a hry ("Jak být milionářem"), pořady o sexu a určité množství zpravodajství a publicistiky. Většina těchto pořadů je zkreslována tak, aby to prosazovalo zájmy majitelů televize Nova, kteří jsou v současnosti - neznámí. Ředitel televize Nova Vladimír Železný vysílá pravidelně vlastní sebereklamní pořad "Volejte řediteli", v němž osobně hovoří k národu a prosazuje své politické a podnikatelské cíle.
(videoukázka s překladem)
Zde je stručná historie televize Nova.
Stanici založila v roce 1993 skupina českých a slovenských filmových tvůrců ve spolupráci s podnikem Central European Media Enterprises, americkou firmou, v jejímž čele stál Ronald Lauder, syn Estée Lauder, majitelky mezinárodního kosmetického impéria. Televize Nova dostala vysílací licenci na základě relativně vysoce kvalitního projektu, něco mezi britskou stanicí Channel Four a ITV. Jakmile byla vysílací licence udělena, projekt byl okamžitě opuštěn a televize Nova začala vysílat bulvární pořady. Českému regulačnímu orgánu, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se nikdy nepodařilo prosadit nad Novou svou autoritu. Nova vedla ve vysílání proti Radě a některým jejím členům intenzivní propagandistickou kampaň.
Nova vstoupila do televizní historie, protože za pouhých několik měsíců od zahájení vysílání začala produkovat podstatné zisky. V roce 1996, ve třetím roce, kdy byla v provozu, vydělala televize Nova 44 milionů dolarů provozních zisků na základě příjmů 108 milionů dolarů. Vyplácela americkým majitelům dividendy v přibližné výši 9 miliard dolarů ročně, a tak se stala husou, která snáší zlatá vejce. Podnik Central European Media Enterprises mezitím založil celou řadu podobných televizních stanic ve středo a východoevropských zemích, ale nepodařilo se jim získat tak příznivé podmínky jako v České republice, a tak se český úspěch TV Nova s ostatními stanicemi neopakoval. Američané se proto pokusili učinit celou řadu kroků, které byly často z právního hlediska pochybné, jejichž účelem bylo získat plný vliv nad televizí Nova. Poskytli řediteli Vladimíru Železnému, jednomu z šesti držitelů vysílací licence, přes pět milionů dolarů, aby si zvýšil svůj podíl v držiteli licence, společnosti jménem CET 21, na šedesát procent. A tím, jak přiznal nynější šéf podniku CME Fred Klinkhammer, "jsme vytvořili monstrum". Železný začal televizi Nova tunelovat ve prospěch vlastních podnikatelských zájmů, když to američtí vlastníci zjistili, v dubnu 1999 ho propustili, ale Železný se nedal, zajistil si podporu od nejasné skupiny českých finančních oligarchů, vytvořil svou vlastní televizi Nova druhé verze a 5. srpna 1999 americkou stanici vypnul a nahradil její vysílání vlastním, nyní stoprocentně českým televizním vysíláním. Američanům původně nezbylo nic než chabě protestovat, jako například v tomto celostránkovém inzerátě, který vyšel při příležitosti návštěvy premiéra Zemana ve Spojených státech na podzim roku 1999 v denících Washington Post a New York Times. Byla to návštěva při příležitosti desátého výročí pádu komunismu.
Celá historie televize Nova a zejména historie boje mezi Železným a americkou firmou CME je v českých sdělovacích prostředcích skutečným, nikdy nekončícím limonádovým televizním seriálem. Věc je nesmírně složitá, a tak není česká veřejnost v podstatě schopna ji sledovat, vzhledem k tomu, že česká média nepřinášejí inteligentní, hloubkové analýzy. Namísto toho neustále vykřikují na české mediální scéně znesvářené strany zaujatá tvrzení a protitvrzení.
CME pohnala Vladimíra Železného a Českou republiku k mezinárodní arbitráži. Nedávno rozhodla mezinárodní obchodní komora v Paříži, že Železný musí podniku CME vrátit přibližně 30 milionů dolarů - částka každodenně ode dne vydání rozhodnutí roste o úroky. Železný se kroutí a nevypadá to, že se chystá peníze vrátit. V České republice má ochranu, soudy tam nejsou nezávislé a nebudou rozhodněji proti němu zasahovat. Druhou arbitrážní proceduru zahájil Ronald Lauder proti České republice. Lauder si stěžuje, že Česká republika nesplnila ustanovení americko-české dohody o ochraně investic a žaluje Českou republiku o odškodné ve výši půl miliardy dolarů. Rozsudek této druhé arbitráže dosud nebyl zveřejněn.
Nejvíce znepokojující pro Českou republiku je skutečnost, že je nyní Vladimír Železný pouhou loutkou, chabou fasádou pro nejasné oligarchické zájmy, o nichž nejsou k dispozici žádné informace. Britské listy, český politickokulturní internetový deník, který rediguji, požádal českou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání podle ustanovení českého Zákona o přístupu k informacím o informaci o tom, kdo vlastní televizi Nova a dvě další české komerční televizní stanice. RRTV porušila tento zákon a požadované informace neposkytla. Britské listy ji v této věci tedy zažalovaly.
V současnosti se debatuje v českém parlamentě o novém mediálním zákoně. Existuje návrh, aby byly komerční televizní licence, které byly rozdány v devadesátých letech zadarmo, automaticky prodlouženy, aniž by na vysílatele byly uvaleny kvalitativní podmínky. Pokud bude tento návrh schválen, umožní to skrytým finančním a politickým skupinám manipulovat českou politickou scénu ke svým cílům.
Případ veřejnoprávní České televize
Za komunismu byla Československá televize státním nástrojem pro šíření vládní propagandy. Vzhledem k tomu však, že komunistické úřady věděly dobře, že veřejnost se příliš nezajímá o její zpravodajství a publicistiku, ČST se specializovala na únikové zábavné pořady. Československá televize poskytovala lidem soma (Aldous Huxley): bavila diváky zvláštním druhem nenáročných, průměrných nepolitických pořadů.
Tato situace pokračovala po pádu komunismu v podstatě v nezměněné formě. Ivo Mathé, generální ředitel České televize, v podstatě financoval v první řadě zábavu a zpravodajství a publicistika, které by mělo být klenotem v koruně každého veřejnoprávního televizního vysílání, byly zanedbávány.
Bylo docela přirozené, že po pádu komunismu zaznamenala redakce zpravodajství ČT vážné obtíže. Komunističtí propagandisté museli odejít a redakce zpravodajství byla velkou většinou naplněna mladými lidmi. Tak začalo zpravodajství České televize vypadat jako studentské televizní vysílání - a vypadá tak beze změny dodnes. Mladí nezkušení reportéři byli především motivováni antikomunismem a měli velmi chabé povědomí o pojmech nezávislosti a kritického odstupu. Zejména v první polovině devadesátých let podporovala veřejnoprávní Česká televize pravicovou vládu Václava Klause a snad nikdy nekritizovala českého prezidenta Václava Havla. Když v roce 1997 Klausovy reformy selhaly, antikomunisté v redakci zpravodajství České televize se přeskupili a začali podporovat Unii svobody, malou, odštěpeneckou stranu, která vznikla z Klausovy ODS. V roce 1998 byla Rada České televize velmi nespokojena s nízkou kvalitou zpravodajství České televize, a tak jmenovala nového generálního ředitele Jakuba Puchalského. Puchalský si vybral Ivana Kytku, autoritativního londýnského reportéra ČTK a České televize po mnoho let, za šéfa redakce zpravodajství ČT.
Poté, co byl jmenován od dubna 1998 do této funce, Kytka zveřejnil projekt reforem a pokusil se ho realizovat. Avšak Česká televize byla typická postkomunistická organizace: obdobně jako v mnoha jiných velkých institucích, její vedoucí činitelé měli moc jen formálně - skutečná moc se projevovala v neformální struktuře přátel, kteří se scházeli na chodbách a v kuřárně televizního střediska na Kavčích horách. Tito lidé činili důležitá rozhodnutí, aniž by za ně nesli odpovědnost. Kromě úsilí zprofesionalizovat redakci zpravodajství České televize se Kytka pokusil ji také otevřít vnější kontrole a hlavně chtěl rozbít neformální interní rozhodovací struktury. Ve skutečnosti však tyto struktury rozbily jeho: za sedm týdnů byl donucen rezignovat. Vnitřní televizní struktury ho obvinili z celé řady skutečností: byl prý nekomunikativní, byl nekompetentní, byl loutkou sociálnědemokratické strany a chtěl podřídit Českou televizi moci ČSSD.
Příběh Kytkova neúspěšného pokusu zprofesionalizovat a otevřít zpravodajství České televize se stal matricí, která určila budoucnost České televize na celou řadu let. Po Kytkově odchodu se už žádní čelní vedoucí představitelé České televize neodvážili zasáhnout do zakonzervovaných struktur redakce zpravodajství. Generální ředitel Puchalský se pokusil bojovat s mnoha jinými zakonzervovanými strukturami v České televizi, ale prohrál a byl z ČT donucen předčasně odejít před Vánocemi 1999. Nový generální ředitel Dušan Chmelíček byl jmenován v únoru 2000. Pokusil se realizovat některé Kytkovy reformy, ale redakce zpravodajství znovu rebelovala proti jeho jmenování. Koncem jara 2000 vytvořil Chmelíček novou funkci ředitele zpravodajství ČT a jmenoval do ní Jiřího Hodače, outsidera, britského občana, novináře, který předtím pracoval jedenáct let pro české vysílání BBC. Pokusil se tím zjevně nějak obejít zakonzervované, nepohyblivé struktury v redakci zpravodajství. Zaměstnanci redakce zpravodajství proti muži z BBC rebelovali a Hodač rezignoval v srpnu 2000. Od té doby se generální ředitel Chmelíček vzdal veškerých pokusů o reformu a plně se podřídil interním strukturám České televize, které se rozhodl zkorumpovat dodatečnými finančními toky. To se nelíbilo Radě České televize, zejména proto, že to znamenalo, že Chmelíček vytvořil rozpočtový schodek ve výši půl miliardy Kč (asi deset procent ročního rozpočtu České televize). Rada ČT Chmelíčka v prosinci 2000 odvolala a jmenovala na jeho místo Jiřího Hodače, muže z BBC.
Česká televize explodovala. Především zpravodajská redakce rebelovala proti Hodačovi. Její zaměstnanci se obávali, že Hodač plánuje zavést individuální profesní hodnocení kvality zaměstnanců. Měli strach, že jestliže budou propuštěni z České televize, nenajdou už televizní zaměstnání v komerčním sektoru. Stěžovali si, že Rada České televize jmenovala nového ředitele příliš spěšně (to bylo pravda, avšak Rada ČT se obávala politického tlaku, kdyby byl jmenovací proces příliš zdlouhavý) a obvinili Hodače bez důkazů z toho, že je loutkou Klausovy Občanské demokratické strany. Rebelii vedla redakce zpravodajství ČT, ale podporovala ji celá Česká televize, jejíž zaměstnanci byli znepokojeni a znejistěni "neustálými změnami" a tím, co považovali - také bez důkazů - za nebezpečí destabilizaci celého postkomunistického televizního kolosu se styky v soukromé sféře výrobců televizních pořadů a filmů.
Tato čtvrtá rebelie v České televizi proti vnějším změnám, k níž došlo v prosinci 2000 - lednu 2001, byla spektakulárně úspěšná. Zaměstnancům České televize se podařilo proměnit interní pracovněprávní spor v celostátní, virtuální politickou krizi. Velmi chytře při tom využili rozčarování české veřejnosti s Klasovou Občanskou demokratickou stranou. Televizní rebelie se stala nástrojem pro politiky z Unie svobody, malé odštěpenecké strany, která vznikla z Klausovy ODS, k získání veřejné podpory a popularity. Politikové z Unie svobody demonstrativně navštěvovali rebely na Kavčích horách a někteří tam dokonce přespávali ve spacáku, čímž projevovali svou podporu pro "boj o svobodu slova". Unii svobody silně podporuje prezident Václav Havel, který sám televizní vzbouřence podpořil. Rebelie se proměnila v otevřený politický konflikt Havel - Klaus.
(fotografie a televizní záběry)
Rebelující novináři z České televize měli bezpochyby právo stávkovat, pokud se jim nelíbilo, kdo byl jmenován ředitelem ČT. Avšak v žádném případě neměli právo ukrást si veřejnoprávní vysílání České televize pro účely vlastní, osobní propagandy. Během televizní rebelie přišlo vysílání ČT o poslední zbytky nestrannosti a stalo se hrubou, emocionální propagandou, při čemž zneužívalo národní symboly české státnosti (rebelové nosili české národní bikolory). Došlo k pokusům vytvořit dojem, že se znovu odehrává revoluce z roku 1989. Někteří demonstranti na Kavčích horách dokonce nesli transparent s nápisem CHCEME SVOBODNÉ VOLBY! Ale Česká republika je demokracie a svobodné volby se tam konají.
Legálně jmenovaný generální ředitel Jiří Hodač si vybral Janu Bobošíkovou, pravděpodobně jednoho z nejlepších českých televizních novinářů, za ředitelku zpravodajství. Bobošíková byla jediným českým novinářem, který kdy dokázal Václavu Klausovi během rozhovoru v televizním studiu ostře oponovat. Její jmenování vedlo k ostrému obviňování, že je prý i Bobošíková Klausovým "koněm". Bobošíková se pokusila vysílat alternativní zpravodajství, ale nemohla je vysílat z televizního střediska, které bylo okupováno televizními vzbouřenci (policie odmítla proti nim zasáhnout, i když zjevně vzbouřenci porušovali zákon, český soud to nepotvrdil). Bobošíkové se podařilo dát dohromady tím jen sedmi novinářů (jeden z nich, jak se později ukázalo, byl vzbouřeneckým špiónem, který ji tajně filmoval skrytou kamerou, v naději, že odhalí důkazy kontaktů Bobošíkové s Klausem). Zpravodajství Bobošíkové bylo také zaujaté. Bobošíková se brání, že sama neměla skoro žádný vliv na konkrétní obsah svého "bobovizního" vysílání.
Během Vánoc vypnul Jiří Hodač dočasně vysílání České televize a požádal státní úřady, aby obnovily pořádek. Státní úřady nehnuly prstem. Vzbouřenci zorganizovali demonstraci na Václavském náměstí 3. ledna, které se účastnilo asi 50 000 osob, a další na 11. ledna. Jiří Hodač skončil v nemocnici a 11. ledna ze zdravotních důvodů z funkce ředitele ČT odstoupil.
Rebelové získali právo vysílat si ve veřejnoprávní České televizi ve svém osobním zájmu, co chtějí. Od svého vítězství odvysílali celou řadu jednostranných pořadů s cílem zdiskreditovat osoby, které se pokusily zreformovat Českou televizi.
Jak to formulovala Hodačova ředitelka zpravodajství Jana Bobošíková v rozhovoru pro Britské listy 9. března 2001:
"Prognóza je jasná: Česká televize bude nadále trychtýřem pro pět miliard korun a její podíl na trhu se bude marginalizovat. Myslím, že už tak klesající sledovanost bude dlouhodobě klesat. Nebude to kvůli těm událostem, které se staly na přelomu roku, ale prostře proto, že ČT nedělá to, co by dělat měla a co se od ní očekává. Neboli, za stejné peníze bude méně kritiků: Pro zaměstnance to bude pohodlnější, u diváků zvítězí komerční televize, pro spřízněné duše a struktury bude neustále na přerozdělování 4,8 miliardy. Neboli co chce neschopný tvůrce víc? Aby dostával za svou tvorbu zaplaceno a nikdo se na ni nedíval a tudíž ho nekritizoval!"
Jak jsem řekl na začátku této přednášky: hlavním rysem české politické scény je nyní ostrý boj mezi těsně integrovanými manipulativními politickými a hospodářskými seskupeními. Český televizní průmysl nyní přímo odráží tento stav. Televize Nova Vladimíra Železného zastává podnikatelské zájmy nejasné finanční oligarchie, o níž nikdo nemá podrobnější informace, "veřejnoprávní" Českou televizi nyní zneužívají její zaměstnanci k prosazování svých individuální, osobních zájmů. Pojem nezávislosti a kritického odstupu v České republice odumřel.
Zároveň je otázka televizní rebelie stále ještě velmi emocionální - lidé jsou ve svých postojích k rebelii ostře rozděleni, někteří podporují vzbouřence, jiní se stavějí proti nim. "Nevědomé armády, bojující v noci," jak to napsal anglický klasi. záběry z tiskové konference organizace Věc veřejná
Virtuální realita je nesmírně mocná a zdá se, že vítězí.
Autor: Jan Čulík
